Knihtiskařský a nakladatelský slovníček
Vydávání knih tiskem se vyvíjí nepřetržitě již od poloviny 15. století. Od Guttenbergových dob se zdánlivě změnilo téměř vše, dnes dokonce určité procento knižních titulů ani není tištěno a čtou se v elektronické formě. Při bližším pohledu však vidíme, že základní rámec vzniku knihy zůstal nezměněn: v centru je autor, následován redaktory, korektory a grafiky. Nejnápadnější jsou jistě změny v samotné tiskárně, ale i v práci tiskařů zůstalo mnohé z toho, co známe z fascinující historie tisku. Například trvalý pocit zodpovědnosti: co se neopraví před zahájením tisku, již zůstane neopraveno. Pro ty, kdo přicházejí do styku s tiskem – ať jako autoři, redaktoři nebo lidé ze světa reklamy a marketingu – je určen tento malý slovníček. Kromě zcela aktuálních pojmů zařazujeme občas i termíny z minulých dob, zejména takové, které ve světě tisku zanechaly trvalou stopu.
[Copyright © Maxdorf 2015]
akcidence (akcidenční tiskovina) – příležitostná tiskovina používaná ve vzájemném styku ve veřejném i soukromém životě, např. svatební oznámení, vizitky, pozvánky apod.
akvatinta – umělecká technika měditisku podobná leptu
anotace – stručný obsah publikace, který se uvádí na záložce přebalu nebo v propagačních materiálech díla; srov. perex, summary, resumé
antikva – základní forma tiskového písma. Je charakteristická velkým rozdílem v tloušťce hlavních a spojovacích tahů. Písmena jsou odvozena z římských velkých písmen (majuskulí) a karolínských malých písmen (minuskulí)
apostrof – jiné označení pro odsuvník
arch – list papíru různé velikosti, jednou nebo víckrát přeložený do složky
autky – tisk. slang druh polotónových černobílých obrázků; zkráceno z autotypie
autorská korektura – výtisk vysázeného textu díla, který čte autor a vyznačuje chyby, a to jak chyby vzniklé při zpracování rukopisu , tak i chyby, kterých se sám dopustil při tvorbě rukopisu a nebyly odhaleny při redakční úpravě. Chyby vyznačené autorem zanáší redaktor do redakčního výtisku korektury (pokud je uzná za nezbytné)
autorská tiráž – klasicky souhrn nejdůležitějších údajů na rubu titulního listu (obv. strana 4 knihy), tj. jména autorů, jména lektorů (recenzentů) a ISBN. Může se zde umístit rovněž poděkování sponzorům knihy
autorský arch (AA) – 20 normostran
autotyp – štoček, v němž je tónová předloha rozdělena na velké množství tiskových bodů
autotypie – reprodukce tónové předlohy, např. fotografie, akvarelu, olejomalby; pojem z klasického tiskového procesu, dnes se již užívá jen okrajově
barevnost tisku – běžně se rozlišuje a) jednobarevný tisk – obvykle černou barvou b) dvojbarevný tisk, kdy je černá barva doplněna tzv. pestrou barvou c) plnobarevný tisk (též čtyřbarevný tisk, CMYK) d) vícebarevný tisk (pětibarevný, šestibarevný atd.)
big – tisk. slang ohyb papíru [něm. Biege ohyb, viz bigovat]
bigovat – tisk. slang ohýbat, opatřit papír drážkou, aby jej bylo možné lépe ohnout [něm. biegen ohýbat]
bod – základní typografická jednotka pro udávání velikosti písma, odsazení řádků, popř. vzdáleností mezi písmeny v řádku. Patří do systému, který vytvořil Francouz A. Didot koncem 18. století. Vycházel z velikosti pařížské stopy a jako základní jednotku stanovil cicero, které rozdělil na 12 bodů. Jeden bod měří 0,376mm.
borgis – stupeň tištěného písma o velikosti 9 bodů
breviář – v tiskařské terminologii stupeň tištěného písma o velikosti 11 bodů
briliant – stupeň tištěného písma o velikosti 3 body
buničina – vláknitá hmota k výrobě papíru. Vyrábí se vařením dřevěných štěpků v kyselině
cicero – typografická jednotka velikosti písma vytvořená francouzským typografem François-Ambroise Didotem r. 1775. Měří 4,513 mm a dělí se na 12 bodů
CMYK – označení pro soutisk 4 barev barevného tisku: azurové (modré), purpurové (červené), žluté a černé ( z ang. označení cyan, magenta, yellow, black)
copy – angl. 1. kopie, kopírovat 2. z tohoto původního významu se ve vydavatelské a reklamní terminologii (původně žargonu již od začátku 20. století označuje jakýkoli text určený k tisku. Někdy se zdůrazňuje, že slovo „copy“ označuje text na rozdíl od grafického materiálu. Viz copyeditor, copywriter
copyeditor – angl. jazykový redaktor. V anglosaském prostředí se s oblibou cituje "pravidlo 5C", které charakterizují výsledek práce redaktora: text, který je srozumitelný (Clear), bezchybný (Correct), stručný a výstižný (Concise), úplný (Complete) a konzistentní (Consistent). V anglosaském (ale např. i v německém) prostředí je jazykový redaktor velmi prestižní povolání, neboť se všeobecně ví, že jeho práce významně ovlivňuje přijetí knihy veřejností a tedy i počet prodaných výtisků, který s ohledem na velikost anglicky mluvícího trhu může jít do statisíců. Může však skončit v řádu jednotek tisíců nebo i pouhých stovek
copyright – doložka zajišťující ochranu autorských a vydavatelských práv k literárnímu dílu. Symbol© se umísťuje před jméno autora a název nakladatelství
copywriter – pracovník reklamní agentury, který píše reklamní a propagační texty, PR články, texty na webové stránky, vymýšlí slogany apod. Slovo na první pohled připomíná "copyright", jeho původ je však zcela jiný: slovo copy neznamená pouze kopie, ve vydavatelském a zejména reklamním žargonu označuje jakýkoli text určený k tisku (viz samostatné heslo); to write znamená psát. Historie velkých reklamních agentur anglosaského světa je – na rozdíl od našeho postsocialistického prostředí – spojena mnohem častěji s velkými copywritery než s grafiky; k nejznámějším copywriterům patřili např. David Ogilvy (1911–1999) nebo Leo Burnett (1891–1971). Také řada později světoznámých spisovatelů se po určitou dobu své kariéry živila jako copywriteři, mj. Joseph Heller (Hlava 22), William S. Burroughs (Feťák), Salman Rushdie (Satanské verše) nebo Dorothy L. Sayersová, kterou proslavila kniha „Vřažda potřebuje reklamu“. Jedním z nejlepších českých copywriterů býval hudebník Lou Fanánek Hagen.
crown – formát papíru užívaný v Severní Americe (381 × 508 mm = 15 × 20 palců)
černota – tisk. slang černobílý tisk (v protikladu k barevnému)
čtverčík – písmový výplněk, jehož šířka se rovná délce hrany kuželky s písmenem M daného typu písma
demy – formát papíru užívaný v Severní Americe (444,5 × 571,5 mm = 17½ × 22½ palců)
desky – základní obal knihy s pevnou vazbou zhotovený dnes obv. z lepenky a vždy zevně krytý potahem obsahujícím alespoň titul a jméno autora, obv. i jméno nakladatelství. Vnitřní plocha desek je kryta předsádkou
diamant – stupeň tištěného písma o velikosti 4 bodů
DIN 476 – německá průmyslová norma z roku 1922 standardizující formáty papíru, postupně přejatá mnoha dalšími státy světa, včetně Československa. Tato norma sama ovšem vycházela z raných principů standardizace zavedené spolu s metrickým systémem na konci 18. stol. ve Francii (revoluční standardizace)
divis – jiný název pro spojovník
DL – formát obálky 110 × 220, pojme list A4 přehnutý na třetinu
double demy – formát papíru užívaný v Severní Americe (597 × 889 = 23½ × 35 palců)
druh písma – písmo, které má vlastní název
dřevoryt – umělecká grafická technika tisku z výšky, při níž je kresba vyryta do příčně seříznuté dřevěné desky
dřevořez – umělecká grafická technika tisku z výšky; kresba se vyřezává nožíky do dřevěné destičky, která je zhotovena z podélného řezu dřeva
dřevovina – směs úlomků dřeva a svazečků vláken s vodou, která se chemicky upravuje, aby se odstranily nevhodné látky, obsažené v dřevu a uvolnila se buničina
dřík písmene – hlavní svislý, popř. šikmý tah písmene
duktus písma – výraznost kresby písma daná poměrem tloušťky tahu písmen a jejich výšky
dutinka – papírový polep hřbetu knižního bloku. Jeho smyslem je zpevnění hřbetu bloku a zakrytí zaklížení konce archů s gázou
ebook – elektronická kniha, kniha publikovaná v elektronické formě, tj. určená pro čtení na displeji počítače nebo jiného zařízení vhodného nebo určeného pro čtení takových dokumentů (viz kindle, iPad)
edice – řada publikací nakladatelství, které spojuje určitý vydavatelský záměr, stejný autor, stejná tematika, a mají stejnou typografickou úpravu; např. edice Světová četba, kterou vydávalo nakladatelství Odeon
editor – 1. vydavatel slovesných nebo hudebních děl 2. zejména v angličtině se pojem editor užívá široce pro redaktora (copyeditor) i vydavatele (jinak publisher) 3. v počítačové terminologii označení uživatelských programů pro práci s textem, přesněji textový editor (nejznámější je Microsoft Word, u nás býval oblíbený T602) nebo s tabulkami
egyptienka – serifové (patkové) písmo, v jehož písmenech se neliší tloušťka hlavních a spojovacích tahů nebo se liší jen málo
elephant – formát papíru užívaný v Severní Americe (584 × 711 mm = 23 × 28 palců)
executive – formát papíru užívaný v Severní Americe (184 × 267 mm = 7¼ × 10½ palců)
explicit – 1. ve starých knihách, zejména u prvotisků, označení konce díla, 2. údaje o vzniku díla uváděné za ukončením textu
faksimile – věrná napodobenina rukopisu nebo tisku
foliace – číslování celých listů místo běžnějšího číslování stran dokumentu. Užívá se častěji u starých rukopisů nebo tisků bez číslovaných stran, přičemž se v otevřené knize pravé strany považují za lícové (lat. recto, při běžném stránkování liché), levé za rubové (lat. verso, v běžném stránkování sudé)
folio – půlarch, velký formát papírového listu v knize
foolscap – formát papíru užívaný v Severní Americe (330 × 203 mm = 13 × 8 palců)
formát – šířka a výška listu papíru (brožury, knihy apod.) tradičně vyjádřená jako součin. Nejsou-li uvedeny jednotky, myslí se u nás, resp. ve střední Evropě, obvykle milimetry, v anglosaských zemích se jako základní jednotka užívá palec. Standardizované formáty (A, B a další) vycházejí z určitého základního formátu označeného číslem 0 (A0, B0) a každé vyšší číslo vždy označuje poloviční rozměr, podrobněji viz standardizované formáty. U knih se někdy udává jako součást formátu také tloušťka. Formát má bezprostřední vztah ke gramáži
fotosazba – sazba pomocí světla, přičemž výsledkem sazby je průhledná fólie, na níž je text
fraktura – druh lomeného písma, původně gotického nebo renesančního, písmena mají lomené tvary a výrazný rozdíl v tloušťce tahů
frontispis – též protititul, strana proti titulnímu listu, vzhledem k svému mimořádnému postavení se zde umísťuje např. ilustrace (ta se pak někdy sama označuje jako frontispis), v odborných knihách se zde může uvádět grant, který vydání knihy umožnil, poděkování sponzorům apod.
garmond (neplést s garamondem) – stupeň tištěného písma o velikosti 10 bodů
gáz – řídká, ale pevná bavlněná tkanina, která přesahuje knižní blok asi o 25 mm do stran. Na ni se přišívá vazba
gramáž papíru – poměr hmotnosti papíru a jeho plochy, jedna z veličin určujících kvalitu papíru. Běžný kancelářský papír užívaný např. do kopírek, má gramáž 80 g/m2. Jestliže víme, že formát A4 má plochu 1/16 m2, pak hmotnost jednoho listu je 80:16=5 gramů. Stejnou úvahou zjistíme, že 200 listů má hmotnost 1 kg. V rámci určitého typu papíru (např. ofsetový, křídový) určuje gramáž nepřímo i tloušťku papíru, proto když se ve světě tisku hovoří o gramáži, mluví se vlastně o tloušťce. Při stejné gramáži je ovšem tloušťka křídového papíru značně nižší než tloušťka papíru ofsetového (viz křídový papír). U knih se rovněž běžně užívá papír s gramáží 80 g/m2, u kvalitních odborných knih pak spíše 100 g/m2
grotesk – latinkové písmo bez výrazného stínování a bez serifů
hadrovina – kvalitní surovina na zvláštní druhy papíru
hardback (vysl. hárdbek) – angl. pevná vazba (hovorově kniha s pevnou vazbou), dnes častěji hardcover; srov. paperback
hardcover (vysl. hárdkavr) – angl. pevná vazba (hovorově kniha s pevnou vazbou); srov. hardback, paperback
heliogravura – ilustrační technika ručního tisku z hloubky, při níž se na měděnou destičku nanese a nataví asfaltový prášek. Do jemně zrněné vrstvy se přenese obraz vykopírovaný v želatině a přes tyto vrstvy naleptá do mědi. Techniku vynalezl Čech Karel Klíč
hladinka – tisk. slang hladká sazba
hladká sazba – sazba bez obrázků a tabulek, obvyklá v beletrii
hlavní titul – viz titul
hlazený papír – papír, který má obě strany naprosto stejně hladké, žehlí se na samostatném kalandru, např. hlubotiskový papír
hlubotisk – technika tisku, při níž jsou prvky, které mají být tisknuty vyhloubeny do tiskové desky
holandr – stroj na mletí buničiny při výrobě papíru
hřbet knihy – součást obálky spojující přední a zadní stranu, jeho tloušťka je dána počtem listů knihy, typem a kvalitou papíru (viz gramáž), typem vazby (měkká vazba přispívá k tloušťce hřbetu 0,6 až 1 mm, pevná vazba cca 2 mm). U dobrých knih v klasické pevné vazbě má být hřbet oblý (přičemž oblost se se zvyšující se tloušťkou knihy zmenšuje), dnes se často používá rovný hřbet, který není tak elegantní jako oblý, ale je výrobně levnější. U knih v měkké vazbě je hřbet vždy rovný. České knihy stále ještě většinou ctí evropskou kontinentální tradici, kdy text běží vzhůru, u anglických a amerických knih má text na hřbetu opačný průběh (dolů); v Německu, kde se ještě v 90. letech přejímání amerického vzoru kritizovalo, je dnes takto tištěna více než polovina knižní produkce. Grafické zpracování hřbetu, resp. čitelnost textu na něm je velmi důležité, neboť v knihkupectví je u více než 80 % knih viditelný právě jen hřbet.
impresum – označuje se tak 1. autorská tiráž 2. klasická tiráž 3. v časopisech nebo u internetových stránek často přehled všech osob, které se na vydání nebo provozu podílejí
imprimatur – písemný pokyn připojený k poslední korektuře nebo náhledu vyjadřující souhlas se započetím tisku [lat. imprimatur – nechť se tiskne]
iniciála – původně bohatě zdobené písmeno používané na začátku kapitoly nebo odstavce, dnes první písmeno kapitoly sázené písmem aspoň o dva stupně větším, než ostatní text
inkunabule – viz prvotisk
ISBN – systém jednoznačného označování knih. Přidělování čísel ISBN je v každém státě V kompetenci Národní agentury ISBN ( naše sídlí v Praze v Národní knihovně) [z angl. International Standard Book Number]
ISO 216 – mezinárodní norma standardizující formáty papíru, jde vlastně o přejatou německou průmyslovou normu DIN 476.
italika – jiný název pro kurzivu. Název vznikl od italských tisků z první poloviny 16. stol. (první snad od Alda Manutia z r. 1501), které napodobovaly psací písmo (scrittura corsiva)
kalandr – stroj s ocelovými vytápěnými nebo studenými těžkými válci, mezi nimiž prochází papír, aby získal hladkost a lesk
kaligrafie – dekorativní způsob psaného písma
kamenotisk – viz litografie
kapitálek – úzký, bílý nebo barevný textilní proužek se zpevněným vnějším okrajem. Zlepšuje vzhled knihy, poněvadž zaplňuje volný prostor mezi hřbetem bloku a hřbetem desek a navíc zpevňuje okraje hřbetu. Jeho barva má být v souladu s vazbou a ořízkou
kapitálka – písmeno velké abecedy tištěné na střední výšku malého písmene – příklad kapitálek; vlastně zdrob. od dnes neužívaného „kapitála“, tedy verzálka. Angl. small cap
kapitola – jedna z hlavních části, do kterých je členěna kniha. Kapitola musí mít název nebo číslo, v odborné literatuře obojí. Nižší celky se běžně, ovšem ne zcela správně, označují rovněž jako kapitoly, správnější je však označení oddíl (kap. 2, avšak odd. 2.3.1.). Kapitola musí začínat na samostatné straně, v klasickém uspořádání vždy na liché (tedy pravé) straně. Slovo kapitola pochází z lat. caput hlava, resp. zdrob. capitula (dosl. „hlavička“), dříve se proto někdy kapitoly označovaly jako Hlava první, Hlava druhá atd.; stejného původu je i angl. ekvivalent Chapter
karton – hrubý papírenský plochý výrobek tlustší než papír a tenčí než lepenka, obvykle s gramáží od 150 do 250g/m2
knihtisk – technika tisku, jež používá tiskové formy sestavené z řádků vytvořených z kuželek, tj. hranolků s vystouplým reliéfem písmene
knižní blok – svázané a oříznuté listy knihy určené k vsazení do desek (u tuhé vazby) nebo do obálky (u měkké vazby). Striktně se o knižním bloku hovořilo pouze u tuhé vazby, kde je blok tvořený sešitými archy vlepen (v tiskařské terminologii „zavěšen“) do desek pomocí předsádek. Dnes se ovšem za knižní blok často považují i slepené listy uvnitř (obv. měkké) obálky, které se ovšem ořezávají až spolu s obálkou. Viz vazba V2, V8, druhy vazby
knižní vazba – 1. obal, který knihu chrání před poškozením, vytváří z ní pevný celek, popř. ji i zdobí, 2. spojené potištěné listy opatřené podle druhu vazby obálkou nebo deskami a hřbetem. Rozeznává se vazba měkká, polotuhá a tuhá
kolonel – stupeň tištěného písma o velikosti 7 bodů
kompresní sazba – sazba bez řádkového prokladu
korektura – oprava vysázeného textu; rozlišuje se několik druhů: tiskárenská, autorská, redakční, sloupcová, stránková, náhled
korekturní otisk (obtah) – otisk sazby určený pro vyznačení korektur korekturními znaménky
korekturní znaménka – značky pro vyznačování chyb, nepřesností nebo technických nedostatků zjištěných v korekturním otisku
křídový papír – papír, který má na obou stranách nátěr, je vhodný k tisku autotypy s hlubotiskem
kurziva – varianta písma, jejíž písmena jsou nakloněna doprava a některá mají tvar odvozený z rukopisných typů; používá se k zvýraznění některých slov nebo částí textu, popř. pro sazbu akcidenčních tiskovin. Slovo kurziva pochází z lat. currere běžet, jde původně o psací písmo, jehož písmena jsou spojována, což umožňovalo rychlejší psaní než u původních nespojovaných minuskulí. Stejného původu i významu je německé slovo "kurent". Poznámka: zcela striktně by se jako kurziva mělo označovat písmo skutečn spojené, to co se dnes běžně označuje jako kurziva je přesněji "polokurziva". Jiný název kurzivy je "italika", angl. italic
kuželka – hranolek s vystupujícím reliéfem písmene
lajcha – tisk. slang výpadek textu v sazbě, zejm. tehdy, je-li třeba knihu vytisknout znovu, též funus [něm. Leiche mrtvola, zast. pohřeb, Leichezug pohřební průvod); tiskařský výraz se v němčině používá ve stejném významu]
large post – formát papíru užívaný v Severní Americe (419 × 533 mm = 16½ × 21 palců)
latinkové tiskové písmo – podle normy ON 881101 se dělí na čtyři druhy: písma antikvová, lineární, psaná a lomená; tyto druhy se dále dělí do jedenácti klasifikačních skupin, z nichž každá má tři podskupiny
ledger – formát papíru užívaný v Severní Americe, viz Tabloid
legal – formát papíru užívaný v Severní Americe (216 × 356 mm = 8½ × 14 palců)
lektor (recenzent) – odborník v daném oboru, který na žádost nakladatelství posuzuje rukopis připravované publikace. Autor podle jeho posudku rukopis upraví a teprve poté se redakčně zpracovává.
lektor (recenzent) – odborník v daném oboru, který na žádost nakladatelství posuzuje rukopis připravované publikace. Autor podle jeho posudku rukopis upraví a teprve poté se redakčně zpracovává. U rukopisů, které nakladatelství nabídne méně známý autor, se formuluje závěr ve smyslu doporučení k vydání, naopak u knih, jejichž vznik nakladatelství iniciuje u význačných odborníků, působí lektor spíše jako spolupracovník autora – je obvykle jediným odborníkem, který knihu čte před vydáním, tedy před její „veřejnou oponenturou“. Z tohoto důvodu někdy bývá lektorů více. Slovo lektor, jakkoli jde o správný termín, se dnes u nás užívá spíše v oblasti humanitních věd, v přírodních vědách a v medicíně je běžnější (poněkud matoucí) termín recenzent. Autoři sami lektora občas nazývají oponent, jde však o zásadní rozdíl, oponent – typicky u diplomových či habilitečních prací je autorovi odborně nadřazen, lektor je u knih význačných odborníků vůči autorovi odborně roven, viz peer review
lektorský posuedk – do určité míry formalizované zhodnocení rukopisu lektorem, v písemné nebo elektronické podobě
lepenka – tuhý papírenský plochý výrobek tvořený několika vrstvami papíru, tlustší než karton, obvykle s gramáží nad 400g/m2
lept – ilustrační technika, při níž se kovový povrch desky pokryje kyselinovzdornou vrstvou, do níž se jehlou vyryje obraz, který se poté vyleptá kyselinou do obnaženého kovu
letter – formát papíru užívaný v Severní Americe (216 × 279 mm = 8½ × 11 palců)
lička – odlévací část sázecího stroje
linoryt – grafická technika pro tisk obrazů, obrazového doprovodu knihy apod. Je obdobou dřevořezu, ale místo dřevěné desky používá linolea
linotyp – řádkový sázecí stroj, který sází a odlévá celý vysázený řádek
litografie (kamenotisk) – technika tisku z plochy, při níž je tiskovou deskou kámen, zvláštní druh jemnozrnného vápence[řec. Lithos - kámen, grafein - kreslit]
logo – název, popř. znak nakladatelství, výtvarně zpracovaný a uváděný na publikacích
lomená písma – písma, jejichž typy mají lomené tvary a výrazný rozdíl v tloušťce písmových tahů. Patří k nim zejména fraktura, švabach, textura, rotunda
maketa knihy – předběžný model slepený ze všech stran budoucí knihy, včetně obtahů obrázků, tabulek, titulků atd. , aby bylo možno posoudit celkový vzhled publikace
marginálie – poznámky na volném okraji stran, bývají orientační pomůckou u odborných a vědeckých knih. Tisknou se menším stupněm písma na vnější okraj stránky v úrovni odstavce, k němuž se vztahují
margo – volná plocha mezi zrcadlem sazby a okrajem strany
mědiryt – ilustrační technika, při níž je tiskovou formou měděná deska, do níž se obraz ryje ocelovým rydlem; používala se zejména v období baroka (patří mezi techniky hlubotisku)
medium – formát papíru užívaný v Severní Americe (457 × 584 mm = 18 × 23 palců)
metér – v dřívější době ruční sazeč, který dával sazbě konečnou úpravu [franc. metteur en pages – sestavovač stránek]
mezernice – tenký výplněk, který se vkládá mezi slova nebo písmena při ruční sazbě, aby se dosáhlo plného řádku
minerální prášek – plnivo do tiskových papírů, např. kaolin, titanová běloba, k zlepšení tiskových vlastností
monotyp – sázecí stroj, který sází a odlévá sazbu z jednotlivých písmen
náhled – kontrola provedených oprav před započetím tisku
náklad – počet výtisků vydávané publikace. Údaj býval dříve povinnou součástí tiráže, dnes se většinou již neuvádí
nakladatelství – instituce, která vydává a rozšiřuje tištěné publikace, převážně neperiodické, tj. knihy nebo hudebniny, a hradí náklady na jejich vydání
neživé záhlaví – záhlaví, které bývá na levých stranách knihy a uvádí název díla, popř. autora publikace a zůstává neměnné
nonpareille ( čti nonparej) – stupeň tištěného písma o velikosti 6 bodů
normostrana – množství textu na stránce o 30 řádcích, z nichž každý má 60 znaků (písmen, mezer, interpunkčních znamének), tj. celkem 1800 znaků
obálka – vnější povrch knihy s měkkou vazbou, časopisu, brožury, sešitu apod. Běžně se o obálce mluví i u knih s tuhou vazbou (v angličtině se obojí označuje jako „cover“, v tiskařské terminologii však zde jde o desky, na nichž je nalepen potah, popř. je ještě doplněn přebalem
obsah – je seznam kapitol a obvykle i podkapitol. Je-li kniha členěna do většího počtu hierarchických úrovní, pak se v obsahu uvedou např. první tři, jiným řešením je zařazení přehledného obsahu obsahujícího pouze (hlavní) kapitoly, za nímž následuje podrobný obsah. Obsah má význam zejména v odborné literatuře, kde se umísťuje v titulní části knihy (za tiráží nebo za předmluvou), v beletrii (někdy i v populárně naučné literatuře) se dává až na konec knihy.
obtah – viz korekturní otisk
oceloryt – ilustrační technika, při níž je tiskovou formou ocelová deska, patří k technikám hlubotisku
oddíl – 1. část nebo úsek knihy hierarchicky nižší než kapitola 2. slovo se však užívá nestandardně rovněž pro vyšší celky obsahující větší počet kapitol; takový oddíl se pak často čísluje římskými číslicemi a kapitoly se číslují arabskými, a to průběžně.Např. oddíl I. Diagnostika obsahuje kap. 1 až 5, oddíl II. Terapie, kapitoly 6 až 12. Angl. section
oddíl – ucelená část knihy nebo kapitoly
odsuvník – znaménko, označující v písmu vypuštění hlásky, např. upad' (místo upadl)
ofset – v základním významu označuje v současnosti nejrozšířenější druh tisku (viz ofsetový tisk), v tiskařském žargonu však může označovat rovněž ofsetový papír
ofsetový tisk – druh tisku, při kterém se tiskařská barva nanáší na papír ze zcela ploché formy. Na rozdíl od starších způsobů tisku, u kterých se barva přenášela z míst vyvýšených (klasický knihtisk, v běžném životě tak fungují razítka) nebo vyhloubených (tzv. hlubotisk, v běžném životě tak funguje linoryt), se u ofsetového tisku barva přenáší z míst, která se od okolí odlišují svými fyzikálně chemickými vlastnostmi. Místa pokrytá barvou jsou hydrofobní – stejně jako tiskařská barva (barva je „mastná“) – hydrofilní okolí přitahuje vodu a barvu odpuzuje. Z válce s tiskovou deskou (tj. tiskovou formou) se barva přenáší na válec s pryžovým (gumovým) povrchem, který svou pružností zajišťuje kvalitní přenos barvy i na papír, který není zcela hladký. Tiskové desky se dnes připravují převážně CTP technologií, která na přelomu tisíciletí znamenala další malou revoluci v kvalitě tisku
ořezky – tisk. slang ořezové značky, častěji šnajdky
ořízka – souhrnné označení tří ze čtyř bočních stran knižního bloku, které jsou před zavěšením do desek (u knih s tuhou vazbou) nebo po vlepení do obálky (u knih s měkkou vazbou) oříznuty; čtvrtá boční strana je orientována do hřbetu. Ořízka je tvořena okrajem (hranou) listů papíru, u kvalitních knih musí být prakticky hladká, v opačném případě byl řez proveden tupým řezacím nožem a kniha je tak v nejhorším případě nevratně znehodnocena. Ořízka bývá dnes převážně bílá, může být však obarvená, dříve se často používala zlacená ořízka. Na ořízce jsou některých typů knih vidět tzv. hmatové značky (hmatníky), tj. tmavé proužky tištěné na spadávku sloužící orientaci (typicky písmena u slovníků, označení oddílů u katalogů apod.). U nákladnějších slovníků se někdy hmatníky vysekávají – tzv. výřezy pro prsty (častěji v produkci amerických nakladatelství)
page – angl. strana
paginace – stránkování, tj. označování stránek čísly, méně často jinými grafickými symboly. Stránkují se knihy, časopisy, brožury, rukopisy, event. jiné vícestránkové dokumenty. Srov. foliace [lat. pagina stránka]
paginýrka – nástroj k ručnímu číslování dokumentů, má obv. podobu razítka s pohyblivými číslicemi, které se při každém (popř. každém druhém, třetím atd.) otištění přenastaví na další číslo
palimpsest – rukopis napsaný na pergamenu nebo papyru, z kterého byl původní text vyškrabán
pantonka – tiskařský slangový termín označující pestrou barvu neobsaženou v základní trojici barev CMYK, přesněji pak barvu systému Pantone
paperback (vysl. pejprbek) – angl. měkká vazba (hovorově označení knihy s měkkou vazbou); srov. hardcover
papírovina – řídká suspenze vláken buničiny, plniv, klížidel a vyjasňovacích barviv, z níž se vyrábí papír
papyrus – slepené proužky listů papyru - vodní rostliny z čeledi šáchorovitých, která roste zejména v Egyptě, v ústí Nilu do Středozemního moře. Používal se k psaní v obdob antiky; někdy se tak označuje i popsaný svitek papyru
parchant – tisk. slang poslední řádek odstavce jako první řádek stránky, druh typografické chyby, sirotek
patitul – též předtitul, označuje se tak 1. list knihy před titulním listem knihy, obvykle první list knižního bloku (před ním bývá předsádka, ta však bývá z jiného materiálu), tiskne se zde název knihy (viz patitul – druhý význam), signet, název edice apod. 2.název (titul) knihy, obvykle se sází menším písmem, neuvádí se také většinou podtitul, jméno autora apod. Patitul vznikl z tradice zdvojování titulního listu, které se v dřívějších dobách praktikovalo kvůli občasnému vytržení knižního bloku v desek; na deskách obvykle zůstal první titulní list, zatímco druhý zůstal součástí bloku
pauza – tisk. slang pauzovací (průsvitný) papír
peer review – angl. posouzení odborného textu (článku nebo rukopisu knihy) recenzentem (lektorem), který je vůči autorovi odborně rovnocenný. V praxi je jasné, že ve spektru formálně rovnocenných odborníků se jako recenzenti volí ti zkušenější (a vědecky úspěšnější), není zde však vztah formální nadřazenosti (učitel/žák, soudce/souzený), na rozdíl od procesu oponentury [angl. peer rovnocenný]
pergamen – odtučněná a obroušená hladká kůže z oslů, ovcí a koz, která byla v Evropě do poloviny 13. století jediným materiálem na psaní
perl – stupeň tištěného písma o velikosti 5 bodů
pérovka – reprodukce předlohy, na níž jsou dva tóny, černý tón kresby čar a bílý tón potiskovaného papíru
pestrá barva – v tiskařské terminologii se tak označuje každá barva kromě černé, z praktického hlediska se jako pestrá barva může použít některá z barev systému CMYK (tj. azurová, purpurová nebo žlutá) nebo speciální barvy – obvykle ze systému Pantone
petit – stupeň tištěného písma o velikosti 8 bodů
pica – základní jednotka velikosti písma používaná v USA. Je o cca 10% menší než cicero, 4,23 mm. Dělí se na 12 bodů (points), stejně jako cicero v Didotově systému.
pigment – ve vodě nerozpustné práškové barvivo přidávané do papíroviny k získání barevného papíru nebo do tiskových barev, v nichž bývají nejčastějším pigmentem saze
písmeno – psaný nebo tištěný znak pro hlásku; rozlišují se malá a velká písmena. V sazbě se jednotlivé písmové znaky označují jako typy
písmo – soustava grafických znaků sloužící k zaznamenávání slov
písmovka (kasa) – nízká otevřená krabice, v níž jsou v oddělených přihrádkách uloženy všechny znaky malé i velké abecedy, číslice, interpunkční znaménka atd. strojová sazba – technika sazby, kdy sazeč vytváří sazbu pomocí klávesnice na sázecím stroji a stroj sám sazbu odleje a vytvoří sloupce sazby, které se potom lámou do stran
polotučné písmo – vyznačovací písmo výrazného duktu
pomlčka – typografický znak používaný mezi dvěma číslicemi (bez mezer ) ve smyslu „až“ nebo k oddělení vedlejší, resp. Vysvětlovací části věty, popř. k označení nekonečnosti věty. Je přibližně dvakrát delší než spojovník
post – formát papíru užívaný v Severní Americe (394 × 489 mm = 15½ × 19¼ palců)
potah – vrstva materiálu (nejč. papíru, event. textilu, dnes vzácněji kůže) nalepená na deskách knihy s tuhou vazbou. Má-li kniha kromě potahu i přebal, mívá potah jednodušší grafiku a méně výraznou barevnost, avšak vždy by měl obsahovat titul knihy a jméno autora; u knih bez přebalu je vnější strana potahu řešena jako hlavní grafická tvář knihy
pres – na pres – tisk. slang bez mezery
proklad – rozdíl mezi vzdáleností řádku a stupněm písma, např. 10˚/14˚
prvotisk (inkunabule) – název pro první tisky od doby vynálezu knihtisku až do r. 1500. prvním českým prvotiskem byla Kronika trojánská, tištěná asi v r. 1468 v Plzni, popisující dobývání Troje
přebal – výtvarně zpracovaný list papíru pokrývající desky vázaných knih, založený na obou koncích mezi desky a předsádku a k tomu účelu předem vytvarovaný (přehnutý). Laici hovoří o přebalu, jako o obálce. Grafika i barevnost přebalu by měla být bohatší než u potahu, dnes jsou však stále častější knihy, které (především z ekonomických důvodů) mají identický přebal i potah
přebignout – tisk. slang přeložit, přehnout papír
předsádka – u knih s tuhou vazbou se tak označuje list papíru, kterým je spojen knižní blok s deskami knihy (přední a zadní předsádka). Předsádka má dvojnásobný formát, než je formát knižního bloku, používá se na ni tužší papír, přičemž jedna polovina předsádky je celá přilepena na desky (tzv. přídeští), druhá je v rozsahu několika milimetrů slepena s knižním blokem. Kvalita zpracování předsádky spolurozhoduje o kvalitě a trvanlivosti vazby. Předsádka může být bílá, jednobarevná, může být potištěna grafikou korespondující s obálkou (či tématem) knihy, u odborných knih se někdy využívá na tabulkové či jiné přehledy, které jsou pro použití knihy zásadní
předtitul – viz patitul
přídeští – část (polovina) předsádky nalepená na deskách (zakrývá vnitřní stranu desky), podobně jako u předsádky existuje přední a zadní přídeští
quad demy – formát papíru užívaný v Severní Americe (889 × 1143 = 35 × 45 palců)
quarto – formát papíru užívaný v Severní Americe (254 × 203 mm = 10 × 8 palců)
recenzent – 1. viz lektor 2. odborník, který přečte knihu po vydání a uveřejní o ní článek – tzv. recenzi
recto – lat. líc listu, v běžném stránkování knihy jde o liché strany
redakční korektura – výtisk vysázeného, redakčně zpracovaného rukopisu díla, který čte redaktor zodpovědný za správnost díla a vyznačuje chyby, které při zpracování vznikly. Poté přenese do tohoto výtisku chyby z autorské korektury
redaktor – pracovník nakladatelství, který se stará o přijatý rukopis publikace až do konečného vydání díla. Upravuje rukopis po stránce jazykové i odborné, projednává s autorem navržené úpravy díla, provádí korektury apod. Vyhledává též nová témata, autory, překladatel, navrhuje publikace vhodné k překladu, jedná s technickým redaktorem a tiskárnou
rejstřík – abecední přehled důležitých pojmů uvedených v knize s uvedením stránek, na nichž se slova vyskytují. Není-li uvedeno nic bližšího, rozumí se rejstříkem obvykle věcný rejstřík, samostatně se někdy zařazuje jmenný rejstřík (rejstřík osob), místní, v biologických oborech pak např. taxonomický rejstřík apod. Rejstřík mívá dvě či tři úrovně (heslo, podheslo, heslo 3. úrovně). Čísla stránek se někdy rozlišují typograficky, např. odkazy na obrázky se mohou sázet kurzivou. Rejstřík standardně připravuje autor, ve velkých zahraničních nakladatelstvích (méně často i v ČR) připravuje rejstřík specializovaný redaktor, autor pak rejstřík jen doplňuje a kontroluje po obsahové stránce. Angl. index
RIP – angl. zkr. raster image processing, technologie převodu obrazu vytvořeného v počítačové sazbě do tiskového rastru (tiskových bodů)
rodina písma – soubor písem téhož druhu ve všech řezech a stupních
rodina písma – soubor písem téhož řezu včetně vyznačovacích a zdobených variant, a to ve všech velikostech (stupních)
royal – formát papíru užívaný v Severní Americe (508 × 635 mm = 20 × 25 palců)
rozmítání sazby – při ruční sazbě vracení písmen ze sazby na původní místo v písmovkách
rozpal – tisk. slang vodorovná vzdálenost mezi písmeny v sazbě
ruční sazba – technika sazby, kterou zavedl při vynálezu knihtisku Johann Gutenberg. Spočívá v ručním sestavování textu knihy z jednotlivých písmen do řádků a sloupců. Písmena jsou tvořena tzv. kuželkami
řez písma – tvar daného typu písma: stojatý, kurzivní, půltučný apod., kresebná verze
serif (patka) – příčné zakončení tahů jednotlivých písmen
serifové písmo – písmo, jehož písmena jsou zakončena patkami (serify)
signatura – archová značka, kterou se označuje knižní arch, bývá v levém dolním rohu první strany archu
signet – značka nakladatelství klasicky umísťovaná na hřbet, někdy na přední stranu přebalu (obálky), resp. též na předtitul
skript – tiskové písmo napodobující písmo ruční, používá se zejména pro akcidenční tisk
sloupcová korektura – korektura, která se prováděla, kdy základní tiskařskou technologií byl knihtisk. Text byl vysázen a zalomen do řádků, ale nikoliv do stránek
small caps – angl. kapitálky
snášení – seřazení všech složených archů knihy včetně předsádek a příloh do knižního bloku podle pořadí stran pomocí signatur
soubor písma – písmo téže rodiny ve všech stupních, ale jednoho řezu
soutisk – vzájemné nastavení barev při vícebarevném tisku
spadávání – zalomení obrázků tak, že přesahují okraje stránky. Z technologických důvodů by obrázek měl v sazbě přesahovat okraj stránky tisku o 2 až 3 mm, tato přečnívající část obrázku v šířce 2–3mm odřízne
spojovník – grafický znak v podobě krátké vodorovné čárky používaný pro dělení, popř. spojování slov
standardizované formáty – systém vzájemně navazujících formátů se stálým poměrem stran, kdy o kratší strana o stupeň nižšího formátu je polovinou delší strany formátu vyššího. Pro splnění těchto dvou požadavků musí být poměr stran vždy 1:1,41 (přesněji 1: 2). Každý systém je odvozen od určitého výchozího formátu označovaného číslem 0, nižší formáty mají pak čísla 1, 2, 3 atd. Formát A0 má rozměry 1189 x 841 mm, jeho plocha je tedy 1 m2, formát A1 má plochu 0,5 m2, A2 0,25m2 atd., formát B0 má rozměry 1414 x 1000 mm. Formát C se užívá především pro obálky, jeho výchozím rozměrem je 917 x 1297 mm (C0, jde o geometrický průměr formátu A0 a B0)
strana – jedna z dvou ploch listu; je-li jedna strana považována za první (např. je-li na ní začátek textu, který pokračuje na druhou stranu), označuje se jako lícová (lat. recto), opačná strana je pak rubová (lat. verso). Lat. pagina, angl. page
stránková korektura – oprava textu vysázeného a zalomeného do stránek
stupeň písma – velikost písma daná počtem bodů, každý stupeň má své jméno; při udávání stupně písma se v bodech k číslici vpravo nahoru připíše tečka, např. 10.
stylos(stylus) – rydlo, písátko, které používali staří Řekové (Římané) k záznamům do voskovaných destiček
světlotisk – technika tisku z plochy, při níž je tiskovou formou skleněná deska s vrstvou fotocitlivé želatiny. Exponovaná místa po vyvolání ztvrdnou a přijímají barvu
šnajdky, šnajtky – tisk. slang ořezové značky [něm. Schneidzeichen nebo Schneidezeichen t/v, schneiden řezat (Zeichenznačka), srov. šnyt]
špígl – tisk. slang sazební zrcadlo, tj. plocha, na níž je na stránce text a obrázky (bez okrajů), někdy užíváno i pro titul novin a prázdnou první stránku (to, co je na titulní stránce každý den stejné) [něm. Spiegel zrcadlo]
špígl – tisk. slang. zrcadlo sazby
štoček – tisková forma pro reprodukci obrazového doprovodu textu; pojem z klasického tiskového procesu, dnes se již užívá jen okrajově
tabloid – formát papíru užívaný v Severní Americe (279 × 432 mm = 11 × 17 palců)
tah písma – kresebný prvek písmene; rozlišuje se oblý, přímý a stínovaný
tastr – část sázecího stroje s klávesnicí
tenakl – držák rukopisu na sázecím stroji, dnes se již v podstatě nepoužívá
tilda – 1. diakritické znaménko ve tvaru vlnovky, označuje měkkou nebo nosovou výslovnost v cizích slovech 2. znak ve tvaru vlnovky používaný pro opakování slova (např. hesla ve slovníku nebo rejstříku)
tiráž – podrobný souhrn údajů o vzniku knihy, uvádí přehled osob, které se na vzniku knihy podíleli (redaktoři, grafici, překladatel, v zahraničí i manažeři zodpovědní za akvizici titulu apod.), dále pak tiskárna, resp. další externí dodavatelé (v případě, že nakladatelství nedisponuje vlastní sazbou nebo grafickým studiem). Tiráž se klasicky umísťovala na poslední list knihy, dnes je však běžnější dávat souhrn všech těchto údajů na rub titulního listu, tedy na místo autorské tiráže [pův. fr. tirage, počet výtisků]
tiret – jiný název pro spojovník
tisk z plochy – tisková technika, při níž jsou tisknoucí a netisknoucí prvky v jedné rovině, upravené tak, aby plocha na tisknoucích místech přijímala barvu a na netisknoucích ji odpuzovala. Vynálezcem je pražský rodák Alois Senefelder. K této technice patří např. ofset, litografie, světlotisk
tisk z výšky – tisková technika, při níž jsou tisknoucí části vyvýšeny nad netisknoucími; původní technika knihtisku
tisková barva – směs jemně rozetřených barevných pigmentů a pojidel určená k tisku textu a obrázků. Konzistence tiskových barev se liší podle techniky tisku, k němuž mají být použity. Jsou většinou těstovité, jen hlubotiskové barvy mají konzistenci řídkou, tekutou. Nejpoužívanější tiskovou barvou je tisková čerň
tiskové písmo – soustava písmových znaků určených k zhotovení sazby. Dělí se na několik tříd, např. latinkové, řecké, slovanské, orientální, exotické apod.
tiskový arch (TA) – 16 tiskových stran, označuje se též jako signatura
titul – označuje se tak 1. list, na němž je uveden název knihy (titul – viz druhý význam), podtitul, jméno autora, pořadí a druh vydání (u druhých a dalších vydání), obvykle též název nakladatelství a rok vydání; pro odlišnost od patitulu se někdy nazývá hlavní titul 2. název knihy
tučné písmo – vyznačovací písmo zvlášť výrazného duktu
typografie – technické a výtvarné zpracování publikace
účaří – základna písmové osnovy, na níž jsou postaveny obrazy písmových znaků
unciála – druh původně řeckého, později latinského písma používající pouze zaoblené majuskule
vakát – zcela prázdná, tj. nepotištěná strana v knize. Některé strany – zejména v titulní části nebo zcela na konci knihy se nechávají nepotištěné záměrně, jako vakát se ovšem označuje obvykle i strana nepotištěná omylem; v takovém případě však jen vzácně bývá pouze jedna, z podstaty archového tisku je takových vakátů 8, 16 atd.
verso – lat. rub listu, v běžném stránkování knihy jde o sudé strany
verte – lat. obrať; srov. verso
verzálka – velké písmeno, tzv. majuskule
východová stránka – stránka na konci kapitoly, na níž zbývá volné místo
východový řádek – neúplný řádek na konci odstavce nebo kapitoly, nesmí jím začínat stránka
vývěsky – tisk. slang vývěsné archy (archy již vytištěné, avšak ještě nesvázané, jsou určeny pro kontrolu před vazbou)
vyznačovací písmo – písmo používané k zvýraznění určitých slov nebo větných celků daného textu. Bývá to většinou kurzíva nebo polotučné písmo, popř. kapitálky
záhlaví – nadpis v hlavě strany, většinou oddělený linkou, bývá součástí odborných knih, slovníků apod. , může být živé nebo neživé
základní písmo – písmo, kterým je tištěna většina textu dané publikace; stojaté písmo středního duktu
základní součásti knihy – dobrá kniha musí mít určité minimum prvků a vlastností. V dřívější době bylo dodržování základních náležitostí pravidlem, s rozmachem amatérské domácí sazby, resp. vydáváním knih různými reklamními agenturami se objevuje celá škála produktů od takových, které ještě do značné míry připomínají skutečné knihy, až po výrobky blížící se kalendářům a obchodním katalogům. Vzhledem k tomu, že v naší zemi se rozmach těchto produktů časově shoduje se změnou politického režimu po roce 1990, je jejich vnímání silně oslabeno. V zemích se zakotvenějším kulturním vnímáním (Německo, Velká Británie, Severní Amerika), se v produkci stejného spektra tiskových výrobků velmi dobře rozlišuje, co je a co již není kniha, což platí zejména pro oblast odborné literatury.
záložka – obv. textilní proužek v barvě kapitálku, který je na jednom konci vlepen do hřbetu knihy. Velké, zejména odborné knihy mívají i více textilních záložek
zarážka – nepotištěné místo na začátek prvního řádku odstavce. Má za cíl zvýšit přehlednost textu. Její rozměr je v celé publikaci stejný
zarážková stránka – stránka, na níž začíná kapitola nebo oddíl knihy. Text na ní začíná v horní třetině nebo čtvrtině
zrcadlo sazby – výška, šířka a struktura obrazce na stránce, do něhož je umístěn text a obrázky (zrcadlo = formát – okraje); slangově: špígl
živé záhlaví – záhlaví, které bývá na pravých stranách odborných knih a mění se s názvem kapitoly. U slovníků je na obou stranách a mění se podle prvního, resp. Posledního hesla strany. Slouží k lepší orientaci čtenáře
[Copyright © Maxdorf 2015]