Cesta od rukopisu ke knize
Kniha vzniká v několika tradičních stadiích. Technologie v nakladatelském světě prodělala v posledních 50 letech několik revolucí, avšak etapy, v nichž kniha přichází na svět, jsou v podstatě stále stejná. Důvodem je fakt, že to podstatné na vzniku knihy je specificky lidská činnost a mezilidská komunikace. Technologie je pouhým prostředkem, i když z ekonomického hlediska jistě významným.
1. Rukopis
Nikdo jistě nepochybuje, že rukopis je na knize to nejpodstatnější. Úlohou nakladatelství je z daného rukopisu udělat tu nejlepší možnou knihu. Konkrétně to znamená tři hlavní okruhy činnosti: a) zajistit knize bezchybnost b) dát jí jazykově hladký dobře srozumitelný styl a c) dát jí nejlepší možnou grafiku. Rukopis je duší knihy, ovšem redakční zpracování a sazba výsledně odliší sdělení v knize od mnoha textů volně dostupných na internetu, které – přes možnou genialitu autora – budou často působit amatérsky a neuměle.
2. Recenze (peer-reviewing)
Recenzování rukopisu je u odborných knih klíčovým krokem. Základní filozofie recenzování rukopisu je stejná u časopiseckých článků i u knižních rukopisů – čtenář v obou případech očekává, že dostane informace na úrovni současných znalostí, spolehlivé a také srozumitelné. Mezi recenzováním článků do časopsů a recenzováním rukopisů knih je několik podstatných rozdílů. Zatímco recenzent v časopise je často anonymní, recenzent rukopisu je obvykle znám a jeho jméno bývá v knize uvedeno. S tím souvisí druhý rozdíl – recenzent v prvním případě může být vnímán jako „soudce“, zatímco v případě knih by recenzent měl být „tichým spoluautorem“. Zvyklosti různých nakladatelství jsou v tomto ohledu samozřejmě rozmanité, od anonymity recenzenta až po nerecenzování vůbec. Když pomineme neprofesionální vydavatele, tak tendence k „nerecenzování“ je někdy v případě autorů z okruhu předních odborníků oboru. Je to ovšem chyba a naštěstí většina skutečných odborníků sama recenzování vyžaduje. A pokud ne, tak by nakladatel měl být schopen vysvětlit, že recenzenti jsou jediní členové dané odborné komunity, kteří vidí rukopis dřív než stovky nebo tisíce čtenářů. Zkušený odborný redaktor často zachytí chyby v odborné rovině textu, ale ze své podstaty nemůže disponovat detailními odbornými znalostmi v konkrétním tématu. Na závěr ještě terminologická poznámka: temín „recenzent“ má dnes dva významy – recenzent, o kterém zde byla řeč, se klasicky označoval „lektor“; recenzent v klasickém smyslu byl ten, kdo o knize psal recenzi po vydání, obvykle pro odborný časopis – tedy obdoba literárního kritika.
3. Redakční úravy (copy-editing)
Redakční úpravy jsou klíčovým stadiem produkce knihy. Je třeba již zde zdůraznit rozdíl mezi redaktorem a korektorem. Oba upravují text, ovšem na různé úrovni. Odborný redaktor (angl. copy-editor) přestavuje v hierarchii nakladatelských profesí vyšší úroveň, kdo se chce stát redaktorem, musí nejprve prokázat, že je schopen pracovat jako korektor. Odborný redaktor provádí v rukopise podstatné změny – kromě opravování překlepů, chyb v gramatice a všech dalších prohřešků proti pravidlům pravopisu (to vše provádí také korektor) se soustředí především na to, aby se text četl hladce, aby se čtenář nemusel vracet ve snaze pochopit, co chtěl autor říci. Je také odpovědný za všekerou konzistenci a jednotu textu i grafických prvků knihy. A v neposlední řadě vyhledává možné obsahové chyby – což je ovšem jinak úlohou autora a recenzenta. Redaktor zajišťuje v hlavní míře, že výsledný text bude působit profesionálně.
4. Sazba
Ve většině nakladatelství na vzniku knihy podílejí dvě skupiny pracovníků – (a) redaktoři (v širším smyslu, tedy včetně korektorů) a (b) pracovníci grafických profesí, tj. grafici (angl. graphic designers), ilustrátoři a sazeči. Náplň jejich práce je dána velikostí nakladatelství, resp. dané redakce. V těch větších existuje pro každou z těchto profesí nejméně jeden specializovaný pracovník, základní profesí je však vždy ten, kdo sází. Termín sazeč se dnes příliš nepoužívá, je to klasické označení jedné z tiskárenských profesí.
5. Grafika, ilustrace
Přestože význam ilustrací v lékařských knihách nikdo nikdy nezpochybňoval, jejich význam v dnešní době oproti minulosti značně vzrostl. Přesněji řečeno ilustrace vyžadují i obory a oblasti, kde dříve nebyly obvyklé, např. ve srovnání s anatomií, kde tradice sahá několik století zpět. Před několika desetiletími mohla být kniha dobře prodávána jen proto, že obsahovala informaci, která jinde nebyla dostupná. Dnes, v době extrémní kompetice mezi nadbytkem informačních zdrojů se k významu struktury, hierarchie a didaktického přístupu přidává i kvalitní ilustrace.
6. Autorské korektury
Jakmile je rukopis zredigován a převeden do základní sazby, dostává autor korekturu. Paralelně s ním dostává korekturu také redaktor. Je asi dobré zde zdůraznit, že od autorů se neočekává znalost korekturních značek – je třeba jen dodržovat princip, že současně s opravou vyznačenou v textu by měl autor vyznačit opravu i na okraji stránky. Zde je možnost i složitější opravy komentovat. Korekturu již nelze provádět do původního souboru, živý text je již touto dobou v sazebním programu v nakladatelství. Dáváme přednost (a stejně tak i většina autorů) provádění korektur ručně do výtisku, pokud to autorovi vyhovuje, může provádět korekturu i do PDF, ale obvykle je to pro autora – a následně i pro grafika – časově náročnější. Standardně by měl autor dostat postupně dvě korektury, první se tradičně označuje jako „sloupcová“, druhá jako „stránková“. V té již je prakticky finální podoba knihy tak, jak bude připravena do tisku. Přestože jsou autoři vždy a všude nabádáni, aby v korekturách opravovali co nejméně, pravdou je, že moderní grafické programy umožňují dříve nemyslitelné zásahy do sazby. Jejich „cena“, tedy časové nároky, jsou však případ od případu různé.
7. Redakční korektury
Čeština na rozdíl od angličtiny, nerozlišuje tak přísně jednotlivé druhy korektur. V angličtině se důsledně odlišuje „editing“ a „proofreading“ (viz výše). V závěrečném stadiu vždy ještě redaktorka čte knihu před tiskem, často text současně ještě čte korektorka, která se soustředí hlavně na případné překlepy nebo nezanesené opravy. V ideálním případě korektorka – a to zkušená korektorka – nic nenajde.
8. Předtisková příprava (Pre-press)
Finální stadium produkce knihy – tedy kroky poté, co redaktor „uvolní“ knihu k tisku – se v průběhu posledních desetiletí dramaticky změnily. Před tím, že IT technologie (nebo „elektronika“, jak se říkalo v 80. letech) ovládla publikační techologii, byla kniha sázena v tiskárnách. Příprava korektury pro autora byl poměrně zdlouhavý proces. Naproti tomu se nikdo nemusel bát, že to co vidí v korektuře, by ve výsledném tisku mohlo vypadat jinak. Desktop publishing – tedy publikování od psacího stolu – způsobilo v polygrafickém průmyslu zemětřesení. Část starých a zkušených sazečů (elita tohoto odvětví v minulých generacích) přišla o zaměstnání, část se přeorientovala na počítačovou sazbu a založila grafická studia poskytující služby nakladatelstvím. Všeobecně se však cela oblast přípravy k tisku přesnula mimo tiskárny. A to, co bývalo ještě před několika lety pevné jako skála, se najednou stalo „pohyblivým pískem“. Na počátku 90. let se i jinak příslovečně precizním a bezchybným německým nakladatelstvím stávalo, že místo znaku alfa se objevil čtvereček, místo dvojhlásky ae je v celém jednom vydání jinak slavného německého slovníku velká mezera apod. Toto vše vedlo profesionální nakladatelství k vytvoření zcela nového systému předtiskové kontroly, která sice do jisté míry využívá asistenčního softwaru (obvykle i v německých nakladatelstvích vytvářenému na míru a stejně tak i v nakl. Maxdorf), ale jeho základem je vždy profesionální erudice redaktorek.
V letech, kdy vznikl Maxdorf Publishing se za běžnou technologii přenosu sazby do tisku považovaly filmy, které vznikaly „osvitem“ z dnes již zastaralého formátu EPS a filmy pak byly předány do tiskárny, kde z nich fotochemickou cestou vznikaly tiskové desky. Technologie CTP (Computer-to-Plate), která spolu se standardizovaným formátem PDF-X ovládla celé naše odvětví, celý předtiskový proces značně zrychlila a zjednodušila, i když za cenu možnosti najít chybu na poslední chvíli a zajistit "nízkonákladovou" opravu. Náš redakční proces finální kontroly se ovšem ukázal dostatečně robustní a spolehlivý i s nejnovějšími technologiemi.
9. Tisk a vazba
Autoři se často ptají, jak dlouho se kniha tiskne. Vlastní tisk trvá od jednoho do několika málo dní (podle rozsahu a nákladu knihy). Rozhodující pro dobu, jakou kniha stráví v tiskárně, je vazba. Brožované knihy obvykle z tisku rovnou pokračují do vazby, pevná vazba trvá déle. Kniha technicky může být na světě ještě týž den, kdy je do tiskárny odeslána, ale někdy (nebo spíš často) je to na ní vidět. V případě pevné (šité) vazby je žádoucí, aby volné archy "dostaly" nějaký čas před falcováním a vlastní vazbou. Stejně tak obálce svědčí, když má čas si před vazbou "odpočinout". V opačném případě pak čtenář dostane knihu, která se brzy začne kroutit nebo vlnit.